Ahoj nejsi sama, přidám komentář abys věděla, že nejsi exot, určitě je nás daleko víc. Já spím s dětmi 2,5 a 6 let v ložnici a manžel v obýváku. Vzniklo to vlastně tak, že manžel má jiný spací rytmus a usíná u televize v obýváku. Bohužel, snažila jsem se ze všech sil o změnu, ale vždy slíbil, že tentokrát se dodívá a přijde a nic:-(. Taky jsme neměli dodělané dětské pokojíky( ještě stále nejsou ve finále) a tak po narození dětí ani nic jiného nezbývalo než být všichni v ložnici. Je teda fakt, že oba tam tu svou postel mají, malá ještě postýlku, ale když manžel stále neobsazoval své místo v lůžku tak se tam nasáčkoval syn, proč by měl spát tak daleko ode mě, když se může přitulit. No a mladší když se naučila přelézat z postýlky, tak už je tam taky. Tu teda někdy vrátím ,abych se vyspala, ale stejně je za dve hodky zpět. Já chodím s dětmi brzo spát( ráno brzo vstáváme), přečtem pohádku, která vyhovuje tak nějak oběma a spíme a tulíme se. Přiznám se, že i mě to dělá dobře. Když jich mám za celý den nad hlavu, tak to večerní a někdy ranní tulení mě uklidní a naplní celé moje tělo hroznou něhou a láskou a nevím jak to popsat. Pokojíky ale finišují a přesunem pak i ložnici do patra. Obávám se ale, jak je budu uspávat s pohádkou každého zvláštˇˇ, Dohromady být nemůžou, pokojíčky jsou malinké podkrovní, a já nakonec skončím sama na obrovské posteli, protože manža stejně bude vytuhávat v obyváku u telky. Nechávám tomu volný průběh. Momentálně je to spaní sice nepohodlné, ale to tulení s děckama prostě miluju. Tak papa
Ahoj nejsi sama, přidám komentář abys věděla, že nejsi exot, určitě je nás daleko víc. Já spím s dětmi 2,5 a 6 let v ložnici a manžel v obýváku. Vzniklo to vlastně tak, že manžel má jiný spací rytmus a usíná u televize v obýváku. Bohužel, snažila jsem se ze všech sil o změnu, ale vždy slíbil, že tentokrát se dodívá a přijde a nic:-(. Taky jsme neměli dodělané dětské pokojíky( ještě stále nejsou ve finále) a tak po narození dětí ani nic jiného nezbývalo než být všichni v ložnici. Je teda fakt, že oba tam tu svou postel mají, malá ještě postýlku, ale když manžel stále neobsazoval své místo v lůžku tak se tam nasáčkoval syn, proč by měl spát tak daleko ode mě, když se může přitulit. No a mladší když se naučila přelézat z postýlky, tak už je tam taky. Tu teda někdy vrátím ,abych se vyspala, ale stejně je za dve hodky zpět. Já chodím s dětmi brzo spát( ráno brzo vstáváme), přečtem pohádku, která vyhovuje tak nějak oběma a spíme a tulíme se. Přiznám se, že i mě to dělá dobře. Když jich mám za celý den nad hlavu, tak to večerní a někdy ranní tulení mě uklidní a naplní celé moje tělo hroznou něhou a láskou a nevím jak to popsat. Pokojíky ale finišují a přesunem pak i ložnici do patra. Obávám se ale, jak je budu uspávat s pohádkou každého zvláštˇˇ, Dohromady být nemůžou, pokojíčky jsou malinké podkrovní, a já nakonec skončím sama na obrovské posteli, protože manža stejně bude vytuhávat v obyváku u telky. Nechávám tomu volný průběh. Momentálně je to spaní sice nepohodlné, ale to tulení s děckama prostě miluju. Tak papa