Ahoj, já bych tu jen napsala můj zážitek krátce po porodu, abys trošku viděla jak jsem na tom byla já :s: (mám Juli 2,5 roku a Mikuláška půl roku)
V dubnu, pár dní po propuštění z porodnice, Julince byly necelé dva roky a Mikymu asi týden, jsem šla poprvé sama ven, jen nachviličku, koupit do sámošky naproti rohlíky, tchyně byla doma s dětma.. V porodnici to bylo bezva, měla jsem na Mikyho čas, Juli sice dělala scény, ale vždy si jí odvedli zas domů. Ale doma už to byl záhul, do toho hormony v šestinedělí, myslela jsem si, že to prostě nezvládnu... Vylezla jsem z obchodu, venku krásně svítilo sluníčko, tak jsem si nachvilku sedla na lavičku a užívala si pár minut ticha a klidu, byla jsem zas nějaká naměkko. Naproti po chodníku šly dvě maminky a každá měla dvě malá dítka, také blízko od sebe, takže dvě dítka v kočárku a dvě starší běhala kolem...všichni se smáli, maminky si povídaly, prostě idylka.... Já tam tak sedím, vedle sebe držím ten pytlík rohlíků, po tváři mi tečou slzy a v hlavě mi běhá jediná myšlenka: "takhle šťastná já NIKDY nebudu, to je pro mě nedosažitelný!!!" Myslela jsem si, že to prostě nepůjde, dvě děti tak blízko od sebe nezvládnu, že se prostě zblááázním :?
Teď s půlročním odstupem na to vzpomínám s úsměvem na tváři, ale vím, že tenhle okamžik na lavičce a tu beznaděj v danou chvíli nikdy v životě nezapomenu :O
Stále je to doma občas dost náročné a já jsem připravená akorát na odvoz do blázince, ale už to prostě patří k mému životu, stejně jako předtím jedno mimčo...a ten vztah, který mezi sourozencema vzniká, je tak nádherný, že mi to za tu občasnou beznaděj stojí :one:
Přeji ať je brzy lépe a chmury zmizí a užívej ty první měsíce, nikdy na ně pak nezapomeneš :dance: :a:
Ahoj, já bych tu jen napsala můj zážitek krátce po porodu, abys trošku viděla jak jsem na tom byla já :s: (mám Juli 2,5 roku a Mikuláška půl roku)
V dubnu, pár dní po propuštění z porodnice, Julince byly necelé dva roky a Mikymu asi týden, jsem šla poprvé sama ven, jen nachviličku, koupit do sámošky naproti rohlíky, tchyně byla doma s dětma..
V porodnici to bylo bezva, měla jsem na Mikyho čas, Juli sice dělala scény, ale vždy si jí odvedli zas domů. Ale doma už to byl záhul, do toho hormony v šestinedělí, myslela jsem si, že to prostě nezvládnu...
Vylezla jsem z obchodu, venku krásně svítilo sluníčko, tak jsem si nachvilku sedla na lavičku a užívala si pár minut ticha a klidu, byla jsem zas nějaká naměkko. Naproti po chodníku šly dvě maminky a každá měla dvě malá dítka, také blízko od sebe, takže dvě dítka v kočárku a dvě starší běhala kolem...všichni se smáli, maminky si povídaly, prostě idylka....
Já tam tak sedím, vedle sebe držím ten pytlík rohlíků, po tváři mi tečou slzy a v hlavě mi běhá jediná myšlenka: "takhle šťastná já NIKDY nebudu, to je pro mě nedosažitelný!!!"
Myslela jsem si, že to prostě nepůjde, dvě děti tak blízko od sebe nezvládnu, že se prostě zblááázním :?
Teď s půlročním odstupem na to vzpomínám s úsměvem na tváři, ale vím, že tenhle okamžik na lavičce a tu beznaděj v danou chvíli nikdy v životě nezapomenu :O
Stále je to doma občas dost náročné a já jsem připravená akorát na odvoz do blázince, ale už to prostě patří k mému životu, stejně jako předtím jedno mimčo...a ten vztah, který mezi sourozencema vzniká, je tak nádherný, že mi to za tu občasnou beznaděj stojí :one:
Přeji ať je brzy lépe a chmury zmizí a užívej ty první měsíce, nikdy na ně pak nezapomeneš :dance: :a: