ono se lehko osduzuje... někdo se rozkojí bez problémů pak není pro dítě a mámu nic jednoduššího než kojení, ale pak jsou holky co problémy mají a pak je jen na nich jak dlouho to vydrží, protože je to náročný na čas psychiku... a pak je tu třetí skupina, ty jsou rozhodnuté už před porodem, že kojit nebudou (aby si nezničily prsa, aby mohly kouřit... a spousta dalších většinou nesmyslných důvodů)... a to si myslím trochu odsouzení hodné je... ale i to je jejich věc... a ten kdo kojit nemůže, prostě nic nenadělá... ale každopádně je to rozhodnutí matky, jestli kojit bude... ale na druhou stranu, dítě má právo být kojeno... ale ať si to pak s mámou vyřídí :-) to dítě... ostatním do toho nic není :-) já kojila (spíš přikojovala) do osmi týdnů a to s vypětím sil... dodnes mě to trochu mrzí, že se to nepovedlo... malej měl strašnou žloutenku, tři dny byl na světle a protože měli moc dětiček, tak jsem ho měla 2 hodiny u sebe a na 2 hodiny si ho brali pod světlo... takže ty tři dny byly šílený, já skoro nespala, když mi malýho dalai, tak nakojit, přebalit, pochovat, uspat to zabralo skoro ty dvě hoďky a když jsem ho dala sestřičkám, tak trohu odpočinout a zas dokola... přes den se to dalo, noci byly šílený... navíc se mi netvořilo dost mlíka, malej byl spavej, takže se sice přisál, ale usnul a nic netahal... no a tak to šlo pořád dokola... navíc tahle bojovka se svícením... takže domů jsme už šli s příkrmem a doufala jsem, že doma se dostanu do klidu a půjde nám to, ale malej skoro nespal, takže když jsme nekojili, tak jsme chovali a když jsem nechovala, tak jsem odstříkávala, aby se podpořila tvorba mlíka a tak pořád dokolá, strhaná, nevyspaná, skoro šílená, dodnes se divím jak jsem unikla laktační psychóze :-) ... tak jsem to prostě v osmi týdnech vzdala, protože to bylo čím dál tím horší... navíc jsem se nervovala, že nemám mlíko... )a to se zrovna, nemá, ale nepřišla jsem na to jak se nenervovat, když to nešlo a nešlo...) a myslím si, že jsem se snažila, pro to udělat maximum, nalívala jsem se různejma čajema, zkusila homeopatika a nic... malýmu jsem odtříkala ke konci max 100ml za den... ale i ta trocha se počítá a pak se to snižovalo a snižovalo... moje ségra má o tři měsíce starší holčičku a kojí bez problémů od začátku a taď už mají rok a kojí už jen večer a ráno a jsou v pohodě... někdo prostě to štěstí má a kojí a někdo má smůlu, že se mu to nepovede... ať si mě někdo klidně odsoudí... malej je spokojenej a zdravej a poku budu mít ještě jedno dítě ( a chtěla bych holčičku) jsem rozhodnutá to nevzdat a kojit, ale lámat přes koleno to nebudu...
ono se lehko osduzuje... někdo se rozkojí bez problémů pak není pro dítě a mámu nic jednoduššího než kojení, ale pak jsou holky co problémy mají a pak je jen na nich jak dlouho to vydrží, protože je to náročný na čas psychiku... a pak je tu třetí skupina, ty jsou rozhodnuté už před porodem, že kojit nebudou (aby si nezničily prsa, aby mohly kouřit... a spousta dalších většinou nesmyslných důvodů)... a to si myslím trochu odsouzení hodné je... ale i to je jejich věc... a ten kdo kojit nemůže, prostě nic nenadělá... ale každopádně je to rozhodnutí matky, jestli kojit bude... ale na druhou stranu, dítě má právo být kojeno... ale ať si to pak s mámou vyřídí :-) to dítě... ostatním do toho nic není :-)
já kojila (spíš přikojovala) do osmi týdnů a to s vypětím sil... dodnes mě to trochu mrzí, že se to nepovedlo... malej měl strašnou žloutenku, tři dny byl na světle a protože měli moc dětiček, tak jsem ho měla 2 hodiny u sebe a na 2 hodiny si ho brali pod světlo... takže ty tři dny byly šílený, já skoro nespala, když mi malýho dalai, tak nakojit, přebalit, pochovat, uspat to zabralo skoro ty dvě hoďky a když jsem ho dala sestřičkám, tak trohu odpočinout a zas dokola... přes den se to dalo, noci byly šílený... navíc se mi netvořilo dost mlíka, malej byl spavej, takže se sice přisál, ale usnul a nic netahal... no a tak to šlo pořád dokola... navíc tahle bojovka se svícením... takže domů jsme už šli s příkrmem a doufala jsem, že doma se dostanu do klidu a půjde nám to, ale malej skoro nespal, takže když jsme nekojili, tak jsme chovali a když jsem nechovala, tak jsem odstříkávala, aby se podpořila tvorba mlíka a tak pořád dokolá, strhaná, nevyspaná, skoro šílená, dodnes se divím jak jsem unikla laktační psychóze :-) ... tak jsem to prostě v osmi týdnech vzdala, protože to bylo čím dál tím horší... navíc jsem se nervovala, že nemám mlíko... )a to se zrovna, nemá, ale nepřišla jsem na to jak se nenervovat, když to nešlo a nešlo...) a myslím si, že jsem se snažila, pro to udělat maximum, nalívala jsem se různejma čajema, zkusila homeopatika a nic... malýmu jsem odtříkala ke konci max 100ml za den... ale i ta trocha se počítá a pak se to snižovalo a snižovalo... moje ségra má o tři měsíce starší holčičku a kojí bez problémů od začátku a taď už mají rok a kojí už jen večer a ráno a jsou v pohodě... někdo prostě to štěstí má a kojí a někdo má smůlu, že se mu to nepovede... ať si mě někdo klidně odsoudí... malej je spokojenej a zdravej a poku budu mít ještě jedno dítě ( a chtěla bych holčičku) jsem rozhodnutá to nevzdat a kojit, ale lámat přes koleno to nebudu...