Můj porod koncem pánevním

Můj spontální porod koncem pánevním :||):

Ahoj kočky, konečně jsem se dostala k tomu, abych vám popsala svůj porod. Lindička se narodila 28.12.2008 (o dvanáct dní dříve) v 23:05, vážila 2550g a měřila 47cm.

Všechno to začalo v neděli 28.12. v 9:00 hodin ráno, kdy mi v krásném ranním spánku praskla voda. To bylo ale povzdvižení ... seskočila jsem z postele a volala na manžela, který taky ještě spal jak dřevo, aby mi podal ručník. Ten zmateně otvíral skříň, tam kde ručníky nejsou :!k: , trefil se chudák až napodruhé :!k: Naházela jsem ještě pár věcí do tašky do porodnice, rozloučili jsme se s pesanem a s mamkou a jeli jsme. Do porodnice jsem dorazili kolem 10:15, sepsali se mnou porodopis, nabrali krev a napojili mě na monitor. Podle vyšetření byla malá malá stále koncem pánevním, já jsem necítila žádné bolestivé kontrakce, jen obvyklé tvrdnutí břicha. Na monitoru byly kontrakce po cca sedmi minuách. Po odpojení z monitoru mě čekal ještě ultrazvuk. Protože mi doktor necelý týden před porodem naměřil, že má malá hlavičku velikou jak ve 40. tt a váží 3500g, myslela jsem si, že se to jen potvrdí a půjde se na císaře ještě vzhledem k tomu, že jsem malá rodička, měřím 154cm. To jsem se ale zatraceně spletla. Mladý doktůkek navážil Lindu na 2900g a sám z toho byl trochu zmatený, když si přečetl v průkazce naprosto jiné údaje. Řekla jsem mu, že bych rači podstoupila císaře, že rači budu riskovat svoje zdraví, než zdraví miminka. Nijak se k tomu nevyjádřil. Přesunuli nás manžem na pokoj a my jsme jen z dálky slyšeli, jak por. asistentka telefonuje jinému doktorovi, co to tady mají za případ a že potřebují konzultaci. To bylo kolem 13:00, bolesti jsem necítila, pustili jsme si s manželem televizi a odpočívali. Měla jsem hlad jak vlk, ale jídlo mi zakázali a zrovna jak na potvoru v telce bylo něco o vaření, tak jsem u toho slintala :hu: . Mladý doktor mi řekl, že to půjde pomalu, že mi nebudou dávat nic na urychlení, že je to v tomto případě nežádoucí. Asi kolem druhé dorazil zástupce primáře (to byl ten na mě přivolaný doktor), vyšetřil mě, byla jsem otevřená jen pro prst a bolesti taky zatím žádné. Takže od příjezdu se vůbec nic nezměnilo. Jen voda stále odtíkala. Pak se dlouho nic nedělo, až tak kolem 16:00 mi začali slabé kontrakce, zhruba v tom čase zase přišel zást. primáře. Vyšetřil mě a konstatoval, že nic nového a pak mi asi udělal Hamiltona. Po chvilce jsem měla krev na vložce a to celkem dost, až jsem se toho lekla. Por. asistentka nás uklidnila, že je to normálka. Kolem šesté se to začalo celkem rozjíždět, bolesti byly po cca 5 minutách a dali se v pohodě snést, voda stále odtékala. V sedm se měnili por. asistentky, ta nová mi pořád dokola říkala, že musím odpočívat, pokud možno spát, že to bude dlouho trvat, abych pak měla sílu, kdyby se rodilo spontálně. Kontrakce už byly celkem silné, ale stále po pěti min., tak odpočívat moc nešlo, ležet ještě ano. Před osmou jsme s manželem ještě vtipkovali, na co se budeme dívat. Nakonec zvítězil Karlík a továrna na čokoládu. Pamatuju si jen tak první půlhodinku, pak už jsem nemohla ani ležet, bolesti mi šli i do zad. Jakokdyby se mi to střídalo, jedna kontrakce s bolestí v podbřišku, druhá křížová. V té chvíli pro mně přišel zast. primáře, že se jde znova na ultrazvuk. Cestou jsem viděla jinou rodičku, kterou právě přijali, už celkem hekala. Por. asistentka vtipkovala, která porodíme dřív. Před ultrazvukem jsem byla otevřená na šest prstů. Na ultrazvuku, jsem se mu při každé kontrakci svíjela, byl ohleduplný, vždycky čekal, až to kontrakce přestane. Měřil pořád dokola hlavičku a stehení kost, vždycky mu to potrvdilo váhu kolem 2900g. Bylo rozhodnuto, že to půjde přirozeně. To už jsem byla v takové fázi, že jsem nebyla schopná sebemenšího odporu a boje za císaře. Intervaly mezi kontrakcemi se postupně zkracovali a kolem desáté nás přesunuli na por. sál. Oba přítomní doktoři i por. asistentka mě podporovali a lichotili, jak to dobře snáším a jak je porod dobře rozjetý. V té době pomalu začínal šrumec okolo druhé rodičky, která fakt začala předbíhat. :!k: Já jsem začala mít už ty pravé drsné bolesti asi po minutě. Zást. primáře mě našteloval do porodnického lehátka a řekl, že ještě nesmím tlačit. Po chviličce mě to ale už začínalo nutit tlačit. :spid: Manžel stál u mě, opkaoval, ať ještě netlačím a jak mě má pomoct. Nechtěla jsem ani, aby mě držel za ruku, potřebovala jsem se soustředit jen sama na sebe a na to co bude. Doktoři pořdád nikde, manžel už byl na infarkt, že mu tam porodím a já už jsem křičela při kontrakcích. Ani ne tak bolestí, ale spíš abych na sebe upozornila, že jako už rodím ... kde ste všichni. Pak během vteřinky mi u hlavy stál mladý doktor, ve spod zástupce primáře, por. asistentka a ještě jedna ženská, která byla z týmu dětských doktorů, kteří byly nachystaní na Lindu v jiné místnosti, protože bylo větší riziko komplikací, co se týče přidušení a tak. Manžela vyhnali na chvíli ven, ptotože se ani něměl kam vejít, dostala jsem rázné instrukce, co mám dělat a šlo se na to. Během dvou kontrakcí byla malá na světě. Hned ji odnesli vedle a po pár vteřinách jsem uslyšela, jak pláče. Trochu si lokla vody, tak hned neplakala, až jí to odsáli. Vedle už čekal manžel, který vyfotil jen dvě fotky mobilem, protože foťák ve zmatku zapomněl u mě na sále. :!k: Celou dobu mi moc pomáhal mladý doktor, který mi opakoval do ucha příkazy zástupce primáře a povzbuzoval mě. Po pár minutkách mi malou donesli jen na pár vteřin celou zabalenou, vyfotili nás do dětského pasu a hned ji odnesli. Ani mi ji nedali k prsu, což mě dost mrzelo, ani jsem si ji nestačila prohlídnout. Bylo mi ale vysvětleno, že byl pro ni porod extrémě náročný a že musí do inkubátoru. Pak došlo na šití, měl mě šít mladý, ale lekl se toho jak jsem byla potrhaná, tak se nakonec domluvil se zástupcem pri., že mě zašije on. Celou dobu u toho tomu mladému nadával, že tam nemají pořádnou velkou jehlu a cosi kdesi. Šití nebylo příjemné, ale dalo se to vydržet. Když to doposud shrnu, tak až na tu půl hodinku největších bolestí a ty nervy, abych všechno zvládla a malé se nic nestalo, to bylo celkem v pohodě. Po dvou hodinách na sále, kdy jsem se začínala kroutit bolestmi ze šití, došlo na sprchu a přesun za pomocí por. asistentky a manže na pokoj šestineděli. V té chvíli už mi bylo dost mizerně, ztratila jsem asi dost krve, měla jsem hodně nízký tlak, tak tak jsem se jí tam nevyvrátila. Uložili mě do postele, dali anitbiotika kůli rozsáhlému šití a algifen proti bolesti. Tato noc byla nejhorší v mém životě, tak strašně mě bolelo šití a svaly na nohou, že jsem nemohla pořádně ležet natoš spát. Když sem se pohla, tak jsem cítila jak ze mě teče krev, která mě pak prosakovala i do postele. Ráno na mě přišli dvě sestry, převlíkli mi postel a odvedli mě do sprchy, každá za jedno rameno. Tam mě museli říkat, co mám dělat a pomáhat mi. Byla jsem uplně mimo, skoro jsem je nevnímala. Ráno mi ještě oznámili, že má malá zlomenou klíční kost na jedné ručce a obrněný nerv na druhé, takže s ní nehýbe, což mě taky moc nepřidalo. Celý den po porodu mám jak v mlze. Večer už mi bylo trošku líp, tak mi dali malou, když jsem k ní vstávala, tak se mi vždycky strašně motala hlava, když jsem ležela bylo dobře. Obrněná ručka byla jak mrtvá, hýbala jen prstíky na ruce a slabě uchopovala. Byla taková malušenká a slabounká. Na noc mi ji zase vzali, abych se konečně vyspala. Další den už bylo zase o něco líp, ale byla jsem pořád slabá jak moucha.

Proti té ukrutné nepřestávající bolesti a slabosti trvající noc a den po porodu byl porod naprostá brnkačka. Je asi hloupost přemýšlet, co by bylo, kdyby mi uděli toho císaře .... coby, kdyby. Určitě by Linda neměla zlomenou klíční kost a parézu ručky, která bude vyžadovat minimálně rok rehabilitace a musíme 4x denně cvičit doma Vojtovou metodou. :spid: Já bych asi měla pěknou jizvu na břichu, místo té hrůzy na prde..., která mě trápí ještě teď :spid: (tři týdny po porodu) Na druhou stranu, je to asi potřeba brát tak jak to je. Mělo to tak být, tak co už, musíme se s tím poprat. Hlavně, aby se ručka brzy stala normálně pohybující. :dance: Doktoři nemohli vědět, že spontální porod bude mít v mém případě takové následky. :jawdrop:

Děkuji všem, co vydrželi a dočetli se až sem. Omlouvám se za ten poslední odstavec, ale musela jsem si vyventilovat svoje pocity. :a: