Jak se s tím vyrovnat?

Nějak přítele chvílema nemůžu ani vidět. Už jenom ten pocit, že byl někde s jinou a toužil po ní, to mi ubližuje. Co jsem udělala špatně? To jsem tak ošklivá? Vždyť vypadám stejně jako před rokem. To za mnou lítal denně a byl šťastnej, když jsem neřekla ne na schůzku. Jenom ty zprávy, co mi vždycky psal. Co se stalo, že chtěl bejt s jinou? Vždyť jsem pořád stejná. Miluju ho hrozně moc, dokážu mu odpustit, ale nemůžu se s tim srovnat. Teď se snaží, abych byla v pohodě, nechává mobil doma, když jde něco dělat ven, všímá si mě, snaží se mě rozesmát, víc mi doma pomáhá, ale mám strach, že to bude jenom na chvilku a pak zapomene a pojede si zas po svým. Když je se mnou, chtěla bych, aby byl pryč a když je pryč, chtěla bych, aby byl se mnou. A když je na mě hodně milej, chce se mi říct, aby šel radši za ní a mě nechal na pokoji. Teď jel do práce a řek, že mu mám napsat, když budu chtít. A já chtěla říct, že mu psát nechci. Ale jsem zticha. Moc se mi nechce s ním mluvit. Na děti řvu, na malýho nemluvím. Je mi těžko u srdce, chce se mi pořád brečet a v duchu ho nenávidím a přitom miluju. Chci jít pryč a bejt chvilku sama, ale bojím se, že se mi nebude chtít vrátit. Nevim, co mám dělat.