český zdravotnictví je fakt výborný, aneb jak se daří mým rozhašeným zádům

Uplynul půlrok od mé poslední návštěvy nemocniční neurologické ambulance. Doktor, kterého mi přidělili posledně, se tvářil, že jsem nerozumná kráva, když nechci jít na operaci, nejlépe hned, a když jsem mu vylíčila důvody, které mi v tom pro nejbližší cca dva roky brání, milostivě mi do papírů poznamenal „výhledově zvážit operativní řešení a za půl roku přijít na kontrolu“. Dnes mi přidělili jiného lékaře. Hned na úvod vyvstal problém, že nemám žádný akutní problém. Tak proč jsem vlastně přišla, když mě nic netrápí? No protože Váš kolega minule na tom trval. Aha.
Pak jsem musela celou tu půldruhého roku trvající anabázi ve dvou minutách převyprávět od začátku; doktor přece nemá čas, aby si v počítači našel, co se mnou jeho kolegové prováděli. Když jsme se jednou větou dostali k tomu, jak se moje záda mají dnes (mimochodem naposledy jsem byla na rehabilitaci před dvěma měsíci), vypadlo z doktora překvapené „Vás nic nebolí?“. Následně pravil, že pokud mě nic nebolí, nemá na mě co kontrolovat. Prý kdybych měla problém, to bych vypadala jinak. A kdyby mě to zas bolet začalo, mám se spíš domluvit s rehabilitačním doktorem. Žádné svlékněte si tričko, předkloňte se, ukloňte se doleva, doprava, zakloňte se. Žádné obrazové vyšetření.
Na můj dotaz, kdy mám na kontrolu přijít příště, mi bylo sděleno, že pokud nebudu mít bolesti na obstřik nebo problémy, které by byly k operaci, tak už chodit nemám (minule doktor trval na tom, že mě budou sledovat tak dlouho, dokud nebudu odoperovaná). Následovala slova „to stejně máte dobrý, že Vás nic nebolí s tímhle nálezem, tak Vám přeju, aby Vám to vydrželo. Nashledanou.“