No super, tak vkládej :) já si ráda přečtu pozitivní příběh. Já totiž kam se kouknu, tak tam spíš ty příběhy negativní s komplikacemi apod.

Díky moc. :)

Pozn. Moc dlouhý text.
CÍTÍM…
Když si uvědomíte,že termín porodu je za Vámi a náruč prázdná,zachvátí Vás něco,co nelze přesně přirovnat k žádnému konkrétnímu pocitu,je to směsice tisíce emocí,které ve Vás bobtnají,až Vám lezou z uší.Každičkou bolest v zádech,gruntovací záchvat,ba dokonce křeče z plynatosti jsem považovala za signál a s oddaností očekávala to pravé bolavé(ořechové). Když jsem položila za tmy hlavu na polštář,abych následně za svítání otevřela oči se zjištěním,že všechno to bolení jsem zaspala,přišlo něco víc než jen zklamání.V takových chvílích mi už zdaleka nešlo o všechna ta piditrápení s těhotenstvím souvisejícími-pálení žáhy jsem zajídala,zácpu ignorovala,průjem si užívala,oteklé kotníky jakoby se staly mou součástí,při návštěvě toalety se obyvatelé našeho bytu stávali svědky záchvatů smíchu vycházejícího právě z oné místnosti,kde jsem si lámala ruku do hrozivě vyhlížející polohy,abych si mohla vytřít zadnici-na pláč mi nezbyly slzy,neschopnost se sama obléci,obout,vylézt z vany byla zábavním prvkem posledních dnů do takové míry,že manžel či dcerka odcházeli od obrazovky televizoru,i když dávali jejich oblíbený pořad.Šlo o to,že se mi do hlavy začaly drát otázky,takové ty vtíravé,které píchají u těhotného srdce ženy:Copak náš chlapeček nechce mezi nás?!Copak nejsem schopná přivést na svět další stvořeníčko?Co dělám špatně?!
Nevím z jakého důvodu jsem se nakonec vyhnula vyvolávání.Jestli to byla ona dlouhá procházka,jež se zdála dlouhá hlavně manželovi,nebo pomohlo-li velrybí milování.Ale ze soboty na neděli jsem už neusnula.Záda mi skončila v jakémsi svěráku,který sem tam povolil.Seděla jsem v obývacím pokoji a zatímco muž spokojeně oddechoval v posteli,já si navlékla teplé ponožky,tepláky,svetr,pustila si na dvd Růžového pantera se Stevem Martinem a doufajíc zakusovala mléčnou Milku.Nevím jistě,co se mi v tu chvíli honilo hlavou,věřím,že jsem se částečně zlobila,že nemůžu spát a na druhou stranu si užívala ten pocit,že už se třeba skutečně něco děje.Ale po probdělé noci,u snídaně,jsem si opět zazoufala.Nezapomenu na větu,kterou můj muž pronesl:“Já už Ti nevěřím“,usmál se.A já se mu nedivila,protože plané poplachy už proběhly nejméně čtyřikrát a jeden jsme si den předtím odbyli přímo v porodnici.Po obědě jsme se domluvili s tetou bydlící o pár domů dál,že se stavíme na kávu a pokec.Bolesti neustávaly,svěrák se ve svém trýznění lepšil a přestože jsem jeho sevření musela mnohdy prodýchat,nevěřila jsem.Teta se při pohledu na mou funící tvář propadala do hlubin již prožitého a soucitně krčila obočí,zatímco manžel se se strýcem houpali v křeslech a snažili se celou situaci odlehčit.Přesto jsme se navečer dostali domů stále se synkem v bříšku.Opět se stmívalo,opět zachrastili klíče v zámku a otevřely se dveře do prázdného tichého bytu.Bylo mi smutno.Dokonce jsem pustila tv zprávy,na něž jsem už dávno zanevřela,protože ve mně vyvolávaly depresivní stavy.Ale slyšela jsem alespoň nějaké hlasy.Ten manželův mi nestačil.Napustila jsem vanu horkou vodou a zabořila se do ní.Popadala mě únava,ale ta záda mi nedala odpočinku.Když jsem vylézala,časový interval mezi mnou míněnými poslíčky se zkrátil.Zasedli jsme s manželem za notebook a na jedné webové stránce při každé „kontrakci“ klikli Start.Já funěla a muž se začal orosívat potem.Byla nahlas vyřčena otázka,zda pojedeme,ale mně se kupodivu nechtělo.Proč se zase ztrapňovat,zazvonit na zvoneček od porodního sálu a dozvědět se,že jde jen o „poslíčky“,i když pravda,tentokrát už je to síla?!
Cestou do Bohunic jsem sledovala hodiny a s nervy napjatými k prasknutí přišlo zjištění,že bolesti jsou totálně nepravidelné,ačkoli tomu tak před vyjetím nebylo.Zpotily se mi dlaně při představě,že se na monitoru ukáží opět malé rozházené kopečky a sestřička na svém unaveném obličeji vykouzlí z posledních sil ten nejchápavější a nejzúčastněnější výraz.Chtělo se mi plakat.Manžel za sebou táhl kufřík na kolečkách narvaný do poslední skulinky všemi věcmi potřebnými pro pobyt v porodnici a já vedle něj cupitala sklíčená a odevzdaná potupě.Alespoň jsem se tak cítila.Milý vrátný jen vykouknul a usmál se. Vylezu schody,skočím na toaletu a najednou stojím přede dveřmi se zvonkem.Zmáčknu jej.Po chvíli čekání se ze sluchátka ozve hlas a já vibrujícím tónem odpovím:“Přišli jsme rodit.“ (Ó,Bože,přišli jsme rodit,nic vtipnějšího jsem z úst vypustit nemohla.)Je mi na zvracení.Přiběhne usměvavá malá osůbka z cvrlikavým hláskem.Zrovna v tu chvíli přichází další těhulka.Tak do ordinace vcházíme společně,nakonec tu strávíme obě hodinu.Sestřička,a jak se z papírku na její hrudi dovídám PA Kružíková,nás napíchne na monitor.Vysoukám ze sebe něco o bolestech po pěti minutách.(Lhát se nemá,Bulvová,uvědomuješ si,že to ten monitor pozná?!)Slyším synovo srdíčko a sleduju papír,který z přístroje vylézá.(Ježkovy oči,záda mám zdechlá a monitor ukazuje jen 50?!Jak je to možné?!!Trapas,trapas…co kdybych ty pásy ze sebe strhla a prostě utekla?)Přijde PA a trhá papír se směšně malými křivkami vzdálenými od sebe zhruba 7 minut!!Najednou ležím,kalhotky dole a paní doktorka Dvořáková do mě strká ruku pomalu až po loket.“Otevřená na tři cm“,slyším jakoby z povzdálí,“už si Vás tu necháme.“(Proč se tak potím?Je tu vedro,na padnutí.Mám žízeň.)PA se mě ptá na tisíc věcí,podepisuji nějaké papíry,snažím se o úsměv,ačkoli mám pocit,že efekt je takový,že působím,jako bych si dala někde Rum.Mám jít pro muže a tak otvírám dveře,sedí na židli a jakmile mě vidí,zvedá se a chystá se k odchodu se slovy:“Tak co?Jedem?“Usměju se a říkám mu ne,ne,jdeme na porodní sál.Stávám se svědkem první manželovy srdeční zástavy.Asi pětkrát se mě zeptá: „Jako fakt?Jako jdeme na to?!Nekecáš?“
Dostali jsme porodní pokoj C.Když jsem rodila dcerku,byla jsem v Béčku. PA je skvělá.Všechno ukazuje,vysvětluje a hlavně se ptá.“Chtěla byste klistýr?“ (Jednoznačně!)Na záchodě se vyse.. z podoby.Když se vrátím,ptá se mě má malinká PA,zda-li dovolím,aby mi praskla vodu.Jsem ráda a souhlasím.Je to trochu složitější,trošku funím,protože to není jednoduché.Nicméně na otázku,jestli je to hodně nepříjemné,odpovím,že jsou i horší věci a všichni tři se zasmějeme.Pak jsem napojena opět na monitor.A hle…bolest jak kráva.Prodýchávám a sleduju při tom číslo,jenž označuje sílu kontrakcí.Manžel mě drží za ruku a kouká se mnou.(To bude masakr!)PA přichází,aby se mě zeptala,jestli jsem ochotná nechat si aplikovat nějaké čípky „na zrychlení“.Souhlasím.A hle…po pěti minutách mám pocit,že mi odpadne spodní část těla!Manželovi se přestávají dokrvovat prsty na ruce,neboť mu drtím dlaň.(Bože,ty čípky!)Pokaždé při kontrakci cítím,jak ze mě tečou ven,nohy mi zbělají v jakési křeči a z mého hrdla vychází dusivý zvuk.(Nebudu křičet,ani mě nehne!!)Když monitor ukazuje 48 umírám,když 86 přichází úleva,moc tomu nerozumím.Přichází můj nemocniční anděl-PA.(Řekněte,že můžeme tlačit,prosím,prosím…)Můžeme!Ještě stihnu poprosit,aby do mě nikdo nestříhal,nebude-li to nezbytně nutné.Tlačíme!Zavírám oči,muž mě hladí po vlasech,drží mě za ruku a já mám pocit,že zvládnu všechno na světě.S ním ano.Kontrakce přichází,krev se mi hrne do hlavy.(Musím mít obličej fialový jak lilek…co to je?To je hlavička!)PA mě chválí,že tlačím dobře,ale chce to víc síly.(Měla jsem se pořádně vyspat,jsi hloupá,hloupá,Olino!)Hlavička se vrátila zpátky. Znovu…znovu,a tlačíme.(Nezvládnu to,nezvládnu…)Prosím manžela o pití,ale než ho stačí podat,vyhrknu ze sebe:“Pití počká,tlačím“.PA se směje,manžel také a mě je líp.Jenže hlavička stále nechce ven.Slyším se jak prosím,aby mě nakonec nastřihly,že to nedám,ale má PA to nevzdává…
Držím syna.Je tak malinký!52 cm a 3810gr!(Tak malinký,jo? )Podpírám mu prdelku a koukám na manžela jak fotí.“Pohlaď si ho“,říkám zadýchaně.Ale manžel se chvěje a bojí.Hladím Milánka po prstíčkách a konejším ho.Po chvíli manželovi nabízejí k přestřihnutí pupeční šňůru a všichni se zase smějeme,protože se mu to nedaří.Bojí se. Paní doktorka je tam s námi,ani nevím,kdy přišla.Vysloužím si od manžela krásný polibek a jeden z nejkrásnějších pohledů.Ale to už ho navádějí ke stolečku,kde našeho chlapečka v rychlosti ošetřují.Manžel fotí a fotí.Pak vidím,jak malému píše na stehýnko jméno,na ručku číslo a prý si má označit i mně.Na pokoji je najednou tak usměvavo.PA mě chválí do nebes,až se stydím.Žádný nástřih a jak se dovídám od paní doktorky,nebude ani žádný steh. PA se ptá,jestli chceme vidět placentu.Souhlasíme a koukáme-máme to i s komentářem co je co.Malý se nechce přisát,ale nakonec se nám to daří.Pak jej odnášejí…
Manžel rozesílá mms a sms.A pak si přisedne ke mně.Z jeho úst vycházejí slova jako krásné,intenzivní a děkuji.Totéž cítím i já.Jsem šťastná za to,co mám.Jsou zlé věci,ale jsou i ty dobré,nádherné okamžiky,které je třeba si uchovat do posledních dnů.Tenhle si uchovám…
FAKTA…
Termín: 7.září Termín vyvolávání: 16.září Porod: 13.září (40+6tt) Bolesti od pozdního večera 11.září Příjem do porodnice: 20:57 hod. Prasknutí vody: 22:50 hod. Porod: 23:20 hod.
Malého mi vzhledem k přeplněnosti porodnice odnesli na novorozenecké a mně nechali na porodním pokoji.Celou noc jsem nespala.Milánka přivezli v pět ráno na kojení,ale bobánek se nechtěl vzbudit.Pak jsem ho viděla až v deset dopoledne.Teprve kolem druhé jsme byli převezeni na šestinedělí a mohli jsme být spolu.
Děkuji všem,kteří se do přečtení zážitku z porodu pustili a přeji Vám stejně krásně prožitá narození Vašich miminek!!!
Obrázek: 

Ahoj mamino, taky jsem si to četla a musím říct, že jsi mě taky dost uklidnila, na malého se moc těšíme, jen jsem měla pořád v hlavě ten otazník - je to moje první miminko, jestli to zvládneme. Tak přeju Milánkovi hodně štěstíčka a zdravíčka do života! :a:

cetla jsem tvuj pribeh a nevim jestli je to zaplavou hormonu nebo ne ale uplne me to vzalo, slzy se me z niceho nic koulely po tvari. Uz nekolik dni mam deprese z porodu, ale po tomhle pribehu se me tak nejak ulevilo. Moc krasny. Dekuji za pekny pribeh