Po dlouhých měsících

Ahoj holky,
hlásím se po hodně dlouhé době. Ten čas byl pro mě časem velkých změn a životních kopanců.
Naposledy jsem tu hlásila narození těch svých zlatíček. Často jsem se tu i vypovídala ze svého trápení s manželem a hlavně s maminčinou nemocí.
Jak jsme na tom dnes? Dvojčátka mi dělají radost, rostou, jsou zdravá a jsou důvodem k žití.
Jinak není kámen na kameni. V září jsem se se svým trápením s manželem svěřila rodičům, kteří mi slíbili pomoc. Podala jsem tedy žádost o rozvod. Starší syn však byl mým rozhodnutím šokován a chtěl žít s tátou. Tak žije s tátou a se mnou je jen občas, pokud táta dovolí. Je to hrozné nevidět vyrůstat milované dítě.
A maminka? Ta bojovala, ale na konci listopadu prohrála. Nějak mi to stále nedochází a moc mi chybí.
Jak žiju? Náš dům prodáváme, odstěhovala jsem se do míst, kde mám rodinu. Je to tu fajn, ale syn je daleko, což s dvojčaty není na časté cestování. Tatínek o dvojčata nestojí, zachoval se ke mně děsně, obvinil mě, že jsem tajně podstoupila hormonální léčbu. O tom, jak se ke mně chovala jeho přítelkyně, se ani nedá mluvit. Ale vychovávají mého syna a to mě trápí nejvíc.
Dvojčátka už mají půl roku, baští jako by do zásoby, smějí se a jsou úžasná. Nechápu, jak vzhledem ke starostem, které jsem v těhotenství měla, mohou být tak pohodová.
Jak bude chvíle, zase sem zavítám a ráda se s vámi podělím o své radosti.