to jsem fakt takovej nervák???

Jedu pro to rybí žrádlo. město narvaný lufťákama. Parkoviště plný, tak se hrnu k poslednímu volnýmu místečku. Chci tam zajet, ale za autem, co už tam stojí se vybatolí asi tak dvouleté děťátko. Šlápnu na brzdu, při rychlosti 0 si naklepnu pomalu čelo o volant. Nojono, maminka nemá čas, přezouvá si botičky a rovná si je do kufru. A tak tak tam dobrých 5 minut stojím a čekám až si někdo z rodinky všimne, že se jim dítě pokouší o skok pod auto. Kolem mne už se nedostalo a tak se alespoň nemotalo po celém parkovišti. Zaparkuju a ťapkám si to do obchůdku s krmivama. Z chodníku před řeznictvím musím dolů, protože tam zrovna stojí dva a zhnuseně komentují, co to tam ten ubohej řezník má a co je to vůbec za strašný město... Jen si říkám, tak proč sem jezdíte, když se vám tu tak nelíbí a proč všichni musí vědět, že jste tady ?? Pročpak si nenadáváte v tichosti, ale hejkáte na celý město a ještě si stoupnete tak blbě, že normální smrtelník neprojde. No nic, jdu dál. Koupím krmení a je tak hezky, tak jdu ještě kousek do obchůdku, že koupím mamce něco na hřbitov. Vybírám kytičky a přihrne se ke mne prodavačka a začne mi vykládat, jaká byla mamka a co by se jí na hrobě líbilo.. a jak všem chybí... zamáčknu slzu a prchám. Vletím do druhého květinářství. Tam fronta jak hrom a vede zrovna kolem kýblíků s řezanýma kytkama. Chci se jen podívat, co tam mají. Jestli tu frontu mám stát, nebo ne. Ale bába ve frontě, třesoucí se o svou skvělou pozici mě vystrčí kabelou, div neupadnu mezi květníky. Zřejmě moderní reakce na mou prosbu o nakouknutí, či zdovolením. No nic, koupila jsem si v papírnictví umělý zlatý déšť, sponku do vlasů a barevné papíry. Lucinka už maluje a vystříhává kytičky na okna. Já se smířila s tím, že do města vyrazím zas až tak v úterý. To se tam budou pohybovat " jen ti trapní a ubozí lidé z maloměsta."