Cesta do města a zpět aneb druhý monitoring

Sedm hodin ráno. Venku teplota přesně na bodu mrazu. Priorita- vypravit tři děti do školy a nejmladšího syna do školky, aniž by mi ujel dálkový autobus, který v sousední vesnici vzdálené 2.7 km za 45 minut staví a následně odjíždí. Stojím nad synem a jako robot vyslovuju svoje požadavky. Obleč si bundu! Dej si čepici! Šup! Honem! Tenisky! Nazout. Do toho popoháním svou dceru a dva sourozence, kteří zaplnili celou předsíň. Navlečená v plátěných kalhotách, triku a mikinovém kabátku vyrážím do námrazou zasaženého světa. V rychlosti předávám syna paní učitelce a peláším směrem k lesu a polím. Cestou zjišťuji, že jsem zapomněla zamknout, respektive, že jsem zdebilněná spěchem zapomněla dokonce zhasnout a vzít si klíče. Vracím se zpátky do domu. Hodiny ukazují 7:10.
Studený vzduch mi trhá plíce, podrážky tenisek se lepí ke kovovému mostu přes potůček, tričko se mi nepříjemně kasá směrem nad pupek. Co chvíli zastavuju a upravuju se, jakoby na tom mělo tomu kočičímu srazu přede mnou záležet. Mourovatý holky prchnout dřív, než se stačím přiblížit. Alespoň si to myslím. Za chvíli už na mne jedna číhá zpoza křoví a tváří se, že by mi nejraději sežrala kus nohy.
Zrychluju.
Čas mě tlačí. A nejenom ten. I močový měchýř a konečník. Nenarozený syn se převaluje ze strany na stranu. Hrbím se v bolestech a vzpomínám na vtipné komentáře kamarádek, které zvěstovaly, že jednou uprostřed těch polí porodím. Nevzdávám se a hrnu kupředu.
Cedule s nápisem Jamolice už je za mými zády, přesto mi chybí ještě kus k zastávce. Přeskakuju vykopané díry a vyhýbám se kopcům sutě. Zrovna dnes ráno mi dělníci museli udělat na cestě překážkovou dráhu. Ohlížejí se. Funím a sem tam se v křeči zastavím. Napadá mě, že přinejhorším, by mě mohl odvést do nejbližší porodnice bagrista.
Na zastávce stojím přesně v 7:38. Jak jsem to dokázala? Neptejte se. Sama nevím. Za pár minut se už choulím na sedadle autobusu. Poprvé se od rána napiju. Víčko od lahve se mi vysmýkne z ruky a kutálí se pryč. Slézám ze sedačky a skoro po čtyřech se s obřím pupkem plazím v uličce. Zrovna zastavujeme, nastupuje malá skupinka těch, kteří mají zřejmě odpolední směnu. Vítám je vyšpulenou prdelí.
Zadýchaná, upocená a zároveň zmrzlá jak hovno v trávě, přilítnu do ordinace a tak tak stačím dosednout na záchodovou mísu. Toaletní papír nikde. Vytahuju z tašky poslední papírový kapesníček.
Váha, moč, tlak. Vše v pořádku. KTG, na které jsem se celý týden těšila, nevychází dle mých představ. V porovnání s minulými kopečky, které zasahovaly k šedesátce, se dnešní občasně přerušovaná přímka maximální hodnoty 10 nedá srovnat. Syn se skoro nehýbe. Dloubu do něj, ale on se jen líně převalí a spí dál. U doktora se dovídám, že monitor dopadl výborně a kopečky jsou ukázkové. Po vaginální prohlídce mě ujišťuje, že syn je ještě vysoko, nic se neděje a že se uvidíme příští týden. Nadšením doslova překypuju, obličej protažený zklamáním.
Oblékám se a opět spěchám. Za 30 minut mi jede autobus, který nemůžu nestihnout. Nastupuju do tramvaje. Trčíme na každé podělané červené. Začínám být hysterická. Vystupuju a k zastávce skoro sprintuju. Na autobusovém nádraží zjišťuji, že se od nástupiště 44 táhne dlouhá fronta a autobus nikde. Zastavuju, kupuju si ledovou kávu a 4 kousky čehosi s nivou. Zařadím se do fronty a čekám.
Zavrtaná v sedačce vyhřátého autobusu si ještě stihnu polít kalhoty mezi stehy otevřenou krabičkou se sladkou ledovou kávou. Přestože mi ono vlhko není příjemné, za chvíli mi padá hlava a s ním i pytlík se 4 kousky čehosi s nivou. Silou vůle se skláním a doufám, že mi syn nevylítne řitním otvorem ven.
Cesta z Jamolic do naší vísky už probíhá v poklidu. Sem tam vyplaším nějakého bažanta, který s řevem odlétá o pár metrů dál. Potkávám se i s hloučkem kočičích slečen. Ta s těmi zrzavými skvrnami na mne kouká ještě hladověji než ráno. Za chvíli už stojím v šatně mateřské školky a vyzvedávám rozjíveného synka.
Příští týden ve čtvrtek si to střihnu znovu, co vy na to?