Ahoj, za sebe musím říct, že nejlepší je, když prostě jezdit musíš. Já si řidičák udělala ve 20 (to byl rok 2005), ale nejezdila jsem...možná tak 2x do roka. Jo vlastně jednou jsem jezdila nějak 2 nebo 3 týdny na praxi do asi 20 km vzdálené Olomouce a před každou jízdou jsem měla stažený žaludek a panickou hrůzu, že někde bude uzavírka a to bude můj konec, jet jinudy, než mám nacvičeno. Pak v 2010 se narodila dcera a muž odjel dlouhodobě mimo ČR, což se opakovalo i v roce 2011 a 2012 - takže jsem vždy půl roku jezdila, když jsem byla sama...a vlastně mě to i bavilo, a půl roku vůbec. Obecně s mužem neřídím, protože mi (a asi ani jemu) to za to nestojí. Akorát mě stresuje, takže dělám chyby, o kterých vím, že je dělám z nervozity, a vždy se to neobejde bez komentáře. Zato když radu chci, tak prej jsem řidič a mám si poradit sama :D (no, to se stalo jednou :) ). A od léta 2012 jsem zase neřídila až do loňského září, kdy jsem nastoupila do práce a děti do školky ve vedlejší vsi. Už dlouho jsem věděla, že vozit i vyzvedávat je budu já, protože mám částečný úvazek a je to pro mě snazší. Někdy na jaře jsem byla opatrně upozorněna, že minimálně jednu cestu budu muset jet s mužem, aby se přesvědčil, že nás hned za první zatáčkou nezabiju. Odolávala jsem, až do konce srpna, kdy z ničehož nic při chystání se k našim (zase těch 20 km do Olomouce) muž řekl, že dnes budu řídit já. Popravdě jsem začala vyvádět a hysterčit, že ani omylem. Ale zvládla jsem to, dokonce i s malou pochvalou. A od září prostě musím prakticky denně (krom dní, kdy jsou děti nemocné nebo u babičky). Nejdřív jsem z toho měla respekt, postupně si víc a víc věřím a baví mě to. Za největší pokrok považuju, že už neobjíždím třeba půl města jen proto, abych nemusela jet cestou, kterou neznám :) Chce to jen jezdit a jezdit, nejdřív třeba jenom do obchodu známou cestou, postupně víc a víc. A ono to přijde :) Já jsem si taky často říkala, že musím a musím, protože to auto v garáži mě to nenaučí. A nic si nedělej z ostatních řidičů, kteří tě budou předjíždět, i když pojedeš maximální povolenou rychlostí, nebo když ti to chcípne, významně tě za prapodivné gestikulace objedou... :D Musíš na ně jako moje ségra, když začínala jezdit (taky po pár letech od pořízení řidičáku), jednou jí to pod kopcem chcíplo a když se chtěla rozjet, tak to chcípalo furt znova. A řidič za ní troubil a troubil....a ona se pak už vytočila, šla za ním a říká mu: "Já vám ten klakson podržím, ale vyjeďte mi ten kopec, prosím vás." :D
Ahoj, za sebe musím říct, že nejlepší je, když prostě jezdit musíš. Já si řidičák udělala ve 20 (to byl rok 2005), ale nejezdila jsem...možná tak 2x do roka. Jo vlastně jednou jsem jezdila nějak 2 nebo 3 týdny na praxi do asi 20 km vzdálené Olomouce a před každou jízdou jsem měla stažený žaludek a panickou hrůzu, že někde bude uzavírka a to bude můj konec, jet jinudy, než mám nacvičeno.
Pak v 2010 se narodila dcera a muž odjel dlouhodobě mimo ČR, což se opakovalo i v roce 2011 a 2012 - takže jsem vždy půl roku jezdila, když jsem byla sama...a vlastně mě to i bavilo, a půl roku vůbec. Obecně s mužem neřídím, protože mi (a asi ani jemu) to za to nestojí. Akorát mě stresuje, takže dělám chyby, o kterých vím, že je dělám z nervozity, a vždy se to neobejde bez komentáře. Zato když radu chci, tak prej jsem řidič a mám si poradit sama :D (no, to se stalo jednou :) ). A od léta 2012 jsem zase neřídila až do loňského září, kdy jsem nastoupila do práce a děti do školky ve vedlejší vsi. Už dlouho jsem věděla, že vozit i vyzvedávat je budu já, protože mám částečný úvazek a je to pro mě snazší. Někdy na jaře jsem byla opatrně upozorněna, že minimálně jednu cestu budu muset jet s mužem, aby se přesvědčil, že nás hned za první zatáčkou nezabiju. Odolávala jsem, až do konce srpna, kdy z ničehož nic při chystání se k našim (zase těch 20 km do Olomouce) muž řekl, že dnes budu řídit já. Popravdě jsem začala vyvádět a hysterčit, že ani omylem. Ale zvládla jsem to, dokonce i s malou pochvalou. A od září prostě musím prakticky denně (krom dní, kdy jsou děti nemocné nebo u babičky). Nejdřív jsem z toho měla respekt, postupně si víc a víc věřím a baví mě to. Za největší pokrok považuju, že už neobjíždím třeba půl města jen proto, abych nemusela jet cestou, kterou neznám :)
Chce to jen jezdit a jezdit, nejdřív třeba jenom do obchodu známou cestou, postupně víc a víc. A ono to přijde :) Já jsem si taky často říkala, že musím a musím, protože to auto v garáži mě to nenaučí. A nic si nedělej z ostatních řidičů, kteří tě budou předjíždět, i když pojedeš maximální povolenou rychlostí, nebo když ti to chcípne, významně tě za prapodivné gestikulace objedou... :D Musíš na ně jako moje ségra, když začínala jezdit (taky po pár letech od pořízení řidičáku), jednou jí to pod kopcem chcíplo a když se chtěla rozjet, tak to chcípalo furt znova. A řidič za ní troubil a troubil....a ona se pak už vytočila, šla za ním a říká mu: "Já vám ten klakson podržím, ale vyjeďte mi ten kopec, prosím vás." :D